Hoří, má panenko

Sammenlign priser

Plot

Legendární tragikomedie, kterou se tehdy pětatřicetiletý Miloš Forman v roce 1967 rozloučil s českou částí své režisérské tvorby, patří k nejvýstavnějším kouskům z rodinného stříbra domácí kinematografie. Nelaskavé líčení průběhu jednoho venkovského hasičského bálu se dnes počítá k mistrovským dílům československé nové vlny, ve své době se však film dočkal odmítnutí jak ze strany státní kinematografie, tak (nečekaně) ze strany zahraničního koproducenta Carla Pontiho. Domácí diváci si Formanova snímku v kinech moc neužili: po premiéře v prosinci 1967 se promítal jen několik týdnů. Potom byl stažen z distribuce s tím, že údajně hrubě zkresluje a očerňuje socialistickou realitu. Potlačena v dobových médiích byla skutečnost, že snímek, který měl navždy zmizet v pomyslném trezoru normalizačních cenzorů, získal nominaci na Oscara v kategorii nejlepší neanglicky mluvený film. K domácímu publiku se tragikomedie Hoří, má panenko vrátila až v době perestrojky v roce 1988. Po listopadu 1989 filmová kritika obdařila snímek statutem nelítostné satiry na komunistickou společnost šedesátých let. Sám Forman ovšem své dílo odmítal vnímat jen jako podobenství o konkrétní době. Uplývající čas skutečně odkrývá nadčasové kvality díla, jež je především mrazivě temnou mozaikou lidské trapnosti, inscenovanou v reálu, s neherci a v navenek živelné formě. Ubohosti ve filmu se samozřejmou bezostyšností propadá kolektivní hrdina – navenek slušní občané, kteří odkrývají své slabiny při volbě venkovské královny krásy, během rozkrádání tomboly či hašení ničivého požáru sousedovy chalupy. V restaurované verzi, která vznikla v úzké spolupráci s kameramanem Miroslavem Ondříčkem, chybí úvodní titulek upozorňující na to, že snímek není namířen proti hasičům. Ten byl do filmu přidán dodatečně – v březnu 1968 – jako reakce na uměle vyvolané protesty údajně pobouřených českých hasičů.